Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 24.01.2016 17:26:36 

Husarská akademie

Rakousko-uherští husaři

 Rakousko-uherští husaři:

Husar, maďarsky huszár, množ. číslo huszárok, byl původně příslušník tělesné stráže uherského krále Matyáše Korvína. 

V protitureckých válkách, které vedla habsburská monarchie, se osvědčila součást zemské hotovosti, nepravidelné uherské a chorvatské jezdectvo, tzv. HUSAŘI. Proto se rozhodl císař Leopold I. zřídit z těchto vojáků stálé pluky lehkého jezdectva a již v roce 1685 založil hrabě Adam Czobor první dvě husarské jednotky a roku 1696 zformoval plukovník Deák třetí husarský pluk.

V roce 1740 měla habsburská armáda osm husarských pluků, organizovaných podobně jako kyrysníci nebo dragouni. Čítaly v průměru 820 až 1000 mužů každý a doplňovaly se pouze v Uhersku.

Jejich úloha spočívala především v kurýrní službě, výzvědné a záškodnické taktice boje.  V sevřených útočných řadách se husaři do boje nasazovali jen sporadicky a  to většinou v  případech, kdy vinnou vleklých válečných konfliktů docházelo jiné pravidelné  jezdectvo.

Na bitevních polích se zaměřovali na napadání dělostřelectva, rozptýlené nekryté pěchoty, krytí ústupu nebo k útoku do boku nebo zad nepřátelského jezdectva a to i jezdectva těžšího než byli sami - např. kyrysníci.

V dobách míru se husaři používali k ostraze hranic, potlačování rebelií i jako vojenská poštovní (kurýrní) služba. 

Husarské oddíly byly od druhé poloviny 18. století zařazeny ve všech armádách významných mocností a přežily až do počátku 20. století.

 Jednalo se o prestižní jednotky a mladí šlechtici byli přidělováni zpravidla právě k nim.

 

 

Organizace jezdectva

  Jízdní útvary Habsburské monarchie, byly jedny z nejmohutnějších jezdectev v celé éře napoleonských válek vůbec. Přesto, že se rakouské jezdectvo zúčastnilo mnoha impozantních bitev, díky omezenosti a neschopnosti vyšších stupňů velení, nebylo zdaleka tak účinné jak by bývalo mohlo být a to i přes postupné reorganizace, které však neměly příliš velký efekt.

Stejně jako v případě pěchoty, tak i u jezdectva byly velmi důležité schopnosti důstojníků všech vyšších armádních jednotek, což bylo zdůrazněno i předpisem z roku 1806. Ten v podstatě říkal, že špatně vycvičené jízdní oddíly se schopnými důstojníky a dobrým velením, jsou v boji lepší a účinnější, než dobře vycvičené mužstvo se špatným velením. Například podle oznámení arcivévody Karla v roce 1794 z tehdejšího rakouského Holandska, "... jsou důstojníci Kinského švališérů natolik nespokojeni se svým vyšším velením, že odpřísáhli, že první takový velitel který vydá rozkaz k útoku bude přinucen sám se ho včele jednotky také zúčastnit." 

  "Inhaber" pluku, tj. majitel pluku byl absolutním vládcem s absolutní mocí nad všemi záležitostmi pluku, což bylo shodné jak u jízdních tak i pěších pluků.
Plukovní pověření "Inhabera" neboli plukovníka, byly vlastně jakési dary pro další důstojníky, kteří pak pluku veleli a zajišťovali jeho potřeby přímo v poli, když plukovník se přímého boje zpravidla neúčastnil. V poli z pověření plukovníka pluku veleli "Rittmeister" a jemu podřízený důstojnický sbor.
Tak se například vyskytly ojedinělé případy podobné tomu u Wagramu roku 1809, kdy princ Albert ze Saxe-Teschenu byl "Inhaber" pluku rakouských kyrysníků prince Alberta, ale i proti nim bojujících saských husarů prince Alberta. V době déletrvajícího míru mezi jednotlivými válečnými taženími, plukovník často přiděloval nové vojáky na jakékoli volné místo ve svých plucích. Tak se stalo, že po vypuknutí nepřátelství se i členové jedné rodiny dostali do pozice znepřátelených stran, když byly oba pluky poslány proti sobě! 
Výrazné rozdíly byly mezi pluky zformovanými v německých a maďarských částech monarchie. Všechny maďarské jezdecké pluky byly bez vyjímky pluky husarské, tedy vojenské lehké jezdectvo. Všechny ostatní jezdecké pluky byly označovány jako německé a klasifikovány jako těžké a střední vojenské jezdectvo. Vyjímku zde tvořili švališeři, kteří byli považovány za lehké jezdectvo německé kavalerie a to i přesto, že jejich náplň jejich služby byla bližší středně-těžkým dragounům než lehkým maďarským husarům. Další zvláštní uskupení jezdectva pak tvořili polští huláni z rakouského záboru Polska-Haliče.

Taktika

V 18. století používalo rakouské jezdectvo ve velké míře střelných zbraní, od čehož však bylo v budoucnu bohužel upuštěno, neboť převládal názor, že hlavní síla jezdectva spočívá v náhlých prudkých útocích se šavlemi v rukou.

Zásady vedení útoků spočívali v postupném zrychlování od pomalého cválání až k prudkému trysku, když plné rychlosti bylo dosaženo asi 80 kroků od nepřítele, kdy byl trubačům dán povel troubit "Alarm". V ten moment důstojníci tasili šavle a křičeli povel "Marš, marš !", načež vojáci rovněž tasili šavle nad hlavy.

Podle výroku generála Macka, bylo jen minimum pluků, pokud vůbec nějaké, které dokázali v roce 1789 společně operovat v rychlém cvalu, aniž by mezi nimi nevznikl zmatek.

Hlavním taktickým prvkem stále zůstával division o dvou eskadronách, když byly v praxi používány spíše dvě útočné řady, než předpisové tři řady.

Dále platilo, že se má jezdectvo vždy jak jen to bude trochu možné, chovat maximálně ofenzivně a útočit v řadách s doporučenými 12 kroky mezi jednotlivými divisiony. Vojáci nesměli po zastavení nechat nepřítele zaútočit, každý útok musel mít boční krytí, nařízení také kladlo důraz na udržovaní záloh za všech okolností.

 

Rychlost útoku měla být upravena buď z kroku na cval, nebo z klusu na mírný trysk tak, aby se koně zbytečně moc nevyčerpali před dosažením plného trysku, který měl být zahájen 80 kroků před střetem s nepřítelem. Ačkoli se ukázalo stále více, že útoky v kolonách jsou účinnější, ( tuto taktiku úspěšně používalo francouzké jezdectvo, když útočilo v kratších, ale několik řad hlubokých tvarech ), mělo rakouské jezdectvo stále nařízeno útočit v mělkých a roztažených řadách. Větším nedostatkem byla absolutní absence instrukcí pro společné útoky více pluků najednou.

Tento fakt však prakticky nikdy nevyšel najevo, neboť bylo rakouské jezdectvo vyšším velením špatně nasazováno ve více méně nekoordinovaných zanedbatelných útocích osamělých pluků, nebo dokonce jen divisionů a eskadron. Na vině těchto rozhodnutí byly požadavky velitelů pěchoty, kteří se obávali útoků nepřátelského jezdectva a trvali na přímé podpoře vlastního jezdectva. Jezdectvo tak postupně ztrácelo roli rozhodujících nezávislých útočných sil, což se mnohokráte osvědčilo v časech vlády Marie Terezie, a stalo se pouhým podpůrným prvkem pěchoty.

   

Tento fakt silně vynikl za tažení proti francouzům v r. 1809, kdy se značně snížila jejich bojová účinnost. I když bylo rakouské jezdectvo vyšším velením špatně nasazováno, stále se ukazovalo jako velmi schopné.

Náležité reputaci se těšili hlavně husaři a to nejen pro jejich elán, ale hlavně pro jejich nekompromisní přístup. Baron Marbot byl například znechucen dvěma útoky Szekelerských husarů na francouzké "vlajky příměří", nebo vraždami francouzkých vyslanců u Rastattu v roce 1799 a zničením francouzké delegace za branami Vídně v roce 1809. Přesto se však nepřátelé shodovali v respektu před vysokou profesionalitou rakouských jezdeckých pluků a pochvalovali je.

 

Členění a počty

  • Regiment ( pluk ) asi 1000 až 1200 mužů

  • Division asi 300 mužů - 3 až 4 divisiony tvořily pluk
  • Eskadrona asi 150 mužů - 2 eskadrony tvořily division
  • "Flügel" ( křídlo ) asi 35 mužů - postraní oddíl eskadrony
  • "Zügen" ( četa ) asi 35 mužů - středový oddíl eskadrony

 V bojové sestavě stála eskadrona se dvěma "Zügen" ve středu a dvěma "Flügel" po stranách, celkem tedy tvořily eskadronu 4 oddíly.

 

Počty jízdních pluků rakouské armády během Napoleonských válek:

  • Roku 1798 bylo celkem postaveno 36 pluků
  • Roku 1801 byl stav snížen na 35 pluků
  • Roku 1813 byl stav zvýšen na 37 pluků

Rozdíly v početním stavu rakouské lehké a těžké jízdy:

  • Regiment lehké jízdy asi 1200 mužů
  • Regiment těžké jízdy asi 1050 mužů                                                                               

   

 

          HODNOSTI
 
 
 
 
Infanterie
Kavallerie
Artillerie
Jäger
Gemeiner/ Grenadier Infanterist
Gemeiner
Unter/OberKanonier/Kanonier
Jäger
Gefreiter
Gefreiter
Vormeister
Patrouillenführer
Korporal
Korporal
Korporal
Unterjäger
Feldwebel
Wachtmeister
Feuerwerker
Oberjäger
Stabs-Feldwebel
Stabs-Wachtmeister
Stabs-Feuerwerker
Stabs-Oberjäger
Einjähring Freiwilliger Feldwebel Kadett-Feldwebel
Einjähring Freiwilliger Wachtmeister Kadett-Wachtmeister
Einjähring Freiwilliger Feuerwerker Kadett-Feuerwerker
Einjähring Freiwilliger Oberjäger Kadett-oberjäger
Fähnrich
 
 
 
Unter-Lieutenant
Unter-Lieutenant
Unter-Lieutenant
Unter-Lieutenant
Ober-Lieutenant
Ober-Lieutenant
Ober-Lieutenant
Ober-Lieutenant
Capitäin-Lieutenant
Někdy je uváděn jako ekvivalent Sekonds-Rittmeister
 
 
Hauptmann
Rittmeister/někdy také Premier-Rittmeister
Hauptmann
Hauptmann
Major/ Obrist-Wachmeister
Major/ Obrist-Wachmeister
Major
Major
Obers-Lieutenant
Obers-Lieutenant
Obers-Lieutenant
Obers-Lieutenant
Oberst
Oberst
Oberst
Oberst
General-Major/General-Feldwachmeister/General-Wachmeister/Obrist-Feldwachmeister
General-Major/General-Feldwachmeister/General-Wachmeister/Obrist-Feldwachmeister
General-Major/General-Feldwachmeister/General-Wachmeister/Obrist-Feldwachmeister
General-Major/General-Feldwachmeister/General-Wachmeister/Obrist-Feldwachmeister
Feldmarschall-Lieutenant
Feldmarschall-Lieutenant
Feldmarschall-Lieutenant
Feldmarschall-Lieutenant
Feldzeugmeister
General der Kavallerie
Feldzeugmeister
Feldzeugmeister
Feld-Marschall
Feld-Marschall
Feld-Marschall
Feld-Marschall
Feldmarschall
Feldmarschall
Feldmarschall
Feldmarschall

 Zdroj: Reglamenta, R. Chloupek

Zdroj: http://cs.wikipedia.org a http://www.kavalerienachod.webgarden.cz

TOPlist