Stále živá legenda zvaná "HUSAŘI" má, dle některých pramenů, původ již v dobách Matyáše Korvína (1443 - 1490), jemuž sloužili jako osobní stráž.
Vznik husarských pluků se datuje od roku 1688, kdy na území někdejších Uher vznikly první dva husarské pluky. Jejich zakladatelem byl bavorský kurfiřt Emanuel Maxmilián. Jeden z nich - Nádasdyho husarský pluk - působil až do rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918.
Jiné historické prameny uvádí vznik prvních husarských pluků již o tři roky dříve, kdy se rozhodl císař Leopold I. zřídit stálé pluky lehkého jezdectva a již v roce 1685 založil hrabě Adam Czobor první dvě husarské jednotky.
Cursor, neboli cursorius. Význam tohoto latinského slova jež původně znamenalo "kurýr, posel" se v přeneseném smyslu začal chápat jako loupežník, pirát, korsár, a z toho vznikl srbský výraz "gusar". Za vlády krále Matyáše Korvína se příslušníkům lehké jízdy začalo říkat "husaři", a tento název zdomácněl nejen v Maďarsku, ale i po celé Evrope. Husaři se tak stali typickým maďarským bojovým útvarem. Takové útvary pak vznikaly v osmnáctém století (především ve Francii a v Prusku), jako vyhledávaná a vysoce oceňovaná vojenská síla.
Evropa a svět se začaly dozvídat o husarech koncem sedmnáctého a na začátku osmnáctého století, kdy se na různých dvorech královských a knížecích začaly organizovat hosarské jednotky. Ve většině případů byli první husaři maďarského původu, a aprávě od nich se ostatní učili specifickému bojovému umění lehké jízdy.
Samostatné vlastní husarské pluky se začaly začleňovat do armád až v minulém století a tento typ ozbrojených sil se rozšířil do Ruska až po Ameriku.
"Husarský kousek" je dodnes v podvědomí veřejnosti jako odvážný čin. O takovýchto činech kdysi vznikaly legendy, které se uchovaly dodnes nejen v literatuře, ale i v lidových písních. Tyto "kousky" však většinou nebyli ničím jiným, něž účinným způsobem ochrany před palbou, v dobách, kdy rozvoj palných zbraní učinil dosavadní těžkou a málo pohyblivou obrněnou armádu prakticky nepoužitelnou.
Iregulérní neboli nepravidelné husarské jednotky si osvojili nový způsob boje v dobách tureckých nájezdů. Poprvé se s Turky utkaly především na jihu, v Srbsku a v Chorvatsku.
Jezdec a kůň se díky rychle se pohybujícím, na "klasickou" techniku a taktiku nehledícím a pružný způsob boje volícím husarům stali nepostradatelnou vojenskou silou v dynastických válkách v osmnáctém století, kdy definitivně vytlačili těžkopádné, monotonní a stereotypní metody vedení válek.
Husarské pluky byly důkladně vycvičeny v zacházení se zbraněmi, jak palnými, tak i sečnými. Ve střelbě to byly krátké jezdecké a dlouhé jezdecké pistole, které měly vždy připraveny k užití v sedlových pouzdrech, v šermu šavlí byli velmi účinní. V případě, že museli husaři bojovat bez koně, vyniklo jejich šermířské umění, které nemělo v soudobé Evropě obdoby. Pro výcvik šermu šavlí měli své zvláštní instruktory, jejichž spisovatelská díla jsou dodnes uváděna v evropských knihovnách jako vzácnost. V technice šermu šavlí zůstávají Maďaři dodnes nedostižní.
Napoleonské války si bez husarů nedovedeme ani představit. Proto není náhoda, že mnozí Napoleonovi maršálové a generálové jako například Ney, Lasalle, Soult, Jourdain či Besair - stejně jako asi polovina důstojnického sboru Napoleonovy armády - začínala svou vojenskou kariéru jako husaři.
Oděv husarů se stal časem stejně známým jako některá slova a výrazy, které se používají dodnes a často se už s husary ani nespojují. Kromě známého krátkého kabátu zdobeného šňůrami zvaného "atila" a samotného slova husar v mnoha zeméch zdomácněla i slova Csaká (čaka), a nebo "szablya" (šavle). Příslušníci dánské královské stráže ještě nosí původní husarský oděv a dodnes absolvují tradiční výcvik.
"Memory" neboli vzpomínka na jména nejslavnějších husarských pluků zůstala dodnes zachována, třebaže se z nich stali jako například ve Francii - výsadkáři. V Anglii jsou to "10th Survey a 15th - 17th The King's Husars (z těchto bývalých královských husarů se dnes stal tankový pluk. Podobné tradice se zachoval i 7. americký tankový pluk, který, stejně jako jmenované britské pluky vynikl jako elitní jednotka ve druhé světové válce.
Rákocziho protihabsburské povstání bylo potlačeno, a tak byli velitelé a organizátoři lehké jízdy kuruců nuceni zakládat pak husarské jednotky ve Francii, Prusku, Rusku, ale i také ve Švédsku, Španělsku a v Americe.
Tradice je ve Francii a v Anglii mnohem silnější než v zemi kde husarské oddíly vznikly. Proto se při mezinárodních setkáníchm jako jsou například návštěvy hlav států, užívají husaři jako čestné vojenské jednotky.
Lehká jízda začala ztrácet svůj význam a lek husarů značně pobledl s rozvojem techniky. Časy velkých jezdeckých bitev definitivně skončily a husaři, stejně jako ostatní jezdci byli už nasazováni jako pěší bojovníci v pomezních bojích. Jejich činnost se omezila na průzkum a ojedinělé akce.
Přehlídky, či spíše svérázné slavnosti jsou dnes už jedinou možností, jak oživit husarské tradice. Připomenutí jezdeckého a šermířského umění a tradičních zvyků není nějakou militaristickou bojovou nostalgií, ale součástí společné minulosti maďarského lidu a mnohých evropských národů.
Symboly husarů se podařilo shromáždit v ojedinělém husarském museu v městečku Sárvár v západním Maďarsku, v prostorách někdejšího Nádasdyho zámku.
Zdroj: Josef Kuneš, http://eherold.ujancaku.net a http://www.kavalerienachod.webgarden.cz
MARKYTÁNKY
Slovo markytán/-ka pochází, jako velká většina slov, z latiny (mercatante - obchodník, kupec), do češtiny dostalo, jak jinak než přes němčinu, kde znělo der Marktmann / die Marktfrau – dnešní podoba je ovšem die Marketenderin). Jedná se o osobu, která doprovází jednotku, zabezpečuje jí stravu a v rámci svých možností poskytuje ošetření. Pojem pochází ze středověku. Od 12. století měla každá jednotka landsknechtů vlastního markytána.
S nástupem žoldnéřů se zvětšoval počet žen, které byly součástí trénu. Souviselo to s tím, že žoldnéřům nebylo zakázáno se ženit, a tak často tak brali ženu a dítě s sebou. Markytáni a markytánky obstarávali jako kupci potraviny, tabák a drobné předměty denní potřeby. Ale „správná“ markytánka toho dělala mnohem víc: starala se o vojáky v táboře, vařila, zašívala oblečení a zařizovala mnoho věcí každodenního života. Život markytánky se skládal z tvrdé práce a často byla v nebezpečí, protože ani trén nezůstával při bojích ušetřen. Markytánky mizí teprve koncem 19. století, kdy bylo vojsko v době míru ubytováno v kasárnách a markytánky byly za pomoci přísných předpisů eliminovány.
A co pikantní stránka života markytánek? Samozřejmě, že k prostituci docházelo. V reglementu k.k. rakouské pěchoty z roku 1769 údajně stojí, že: „nemá být poskytováno ubytování nečistým vilným ženštinám“.
A co dělají markytánky dnes? Moc se toho nezměnilo. Hromadně nakupují v posledním supermarketu před hranicemi, zašívají a přišívají nebo naopak párají, poskytují bezplatně sicherky, jehly, nitě a špendlíky, prášky na bolení hlavy nebo proti průjmu, papírové kapesníčky a náplasti a ty zvlášť obětavé ve volném čase pomáhají balit patrony. Především ovšem vaří, což je často nadlidský výkon a boj s přírodními živly – schválně, zkuste si, jen tak cvičně, oškrábat brambory pro 40 lidí, nakrájet k tomu odpovídající hromadu masa, a pak to všechno uvařit a nespálit, když máte dřevo ve formě čerstvě poražených stromů, prší na vás nebo je naopak 40 ve stínu, či fouká vítr o síle slabšího uragánu, a pak zkuste umýt kotel ve studené vodě.
Ale tím boje nekončí. Dnešní markytánky totiž, narozdíl od svých předchůdkyň, usilovně fotí a točí, nebo se o to aspoň ze všech sil snaží, aby na akce zůstala nějaká hmatatelná vzpomínka. Bojuje se totiž s pořadateli a s diváky o aspoň jakž takž vhodné místo, bojuje se s pomalou závěrkou foťáku, příliš velkou vzdáleností, dýmem, přes který není nic vidět, nedobře postaveným sluncem a všudypřítomným prachem v bitvě a vlhkostí v noci, které digitální technika špatně snáší.
Ale aby to nevyznělo tak ubrečeně: jsme rády, že vám chutná, že nechodíte otrhaní a že se vám líbí naše fotky!
Takto vidí markytánky "markytánky" z KVH Ostrava a myslím, že my všechny "husarky" se pod to rády podepíšeme.
Návdavkem přidáme ještě starost o malé husárky z Husarské akademie, které se, mnohdy více či méně úspěšně, ze všech sil snažíme zachovat čisté a patřičně "ustrojené", najezené a napité, udržet pohromadě a zabavit je tak, aby se jim ani jejich okolí nic nestalo, vše jsme všichni přestáli ve zdraví a aby se všem zúčastněným akce líbila a bavila je.
Ale jak říká náš velitel: "Jestli tě to nebaví, tak to nedělej!"
A tak i my občas remcáme a děláme, že nás to už nebaví,
ale ve sktutečnosti to děláme rády, protože nás to ohromně baví!!!
